Dokonalá nevěra

Občas může člověk zapomenout, co je zrovna za den. Ale v některých situacích byste si na to měli dávat větší pozor než v jiných...

Petr zamžoural do slunečních paprsků. Oči měl slepené a hlavou mu duněla tupá bolest. Včerejší lahev vína se do Guinessovy knihy rekordů jako nejlepší nápad nezapíše. Zvedl se na loktech a opřel se o záda postele.

Pomalu se mu po tváři rozšířil blažený úsměv, když vedle sebe uviděl Markétu. Takhle spící vypadala krásná jen pro toho, kdo se na ni dokázal podívat zamilovanýma očima. Vlasy se jí lepily na tvář, pusu měla pootevřenou a ruce rozhozené v podivných úhlech. V noci občas skřípala zuby a sem tam ho praštila nebo kopla. Stejně ji pozoroval jako anděla.

Pohladil ji po tváři. Pomalu otevřela jedno oko, znovu ho zavřela a otevřela druhé.

"Kolik je hodin?" zívla a převalila se na záda.

"Netuším," přiznal s úsměvem. Markéta v ložnici z nějakého důvodu neměla hodiny, ani jeden z nich nenosili hodinky a oba jejich telefony ležely od včerejšího odpoledne zavřené v šuplíku, aby si mohli užít nerušený večer.

V tu chvíli se ho zmocnil zvláštní pocit, jako by na něco zapomněl.

"Co je dneska za den?" zeptal se instinktivně. Markéta znovu zívla.

"Úterý."

Připadalo mu, že něco důležitého mu uniká, ale neměl důvod jí nevěřit. Protáhl se a spustil nohy z postele. Vyšel na chodbu, podlaha ho studila do chodidel. Sešel dolů po schodech a vlezl do spodní koupelny. Nahoře se zvuky příliš nesly zdmi a Markéta nesnášela, když slyšela, jak se vyprazdňuje, ať už číslo jedna nebo dva.

Posadil se na záchod, opřel se lokty o kolena a podepřel si bradu. Pořád byl ještě ospalý a nechtělo se mu mířit.

Začal přemýšlet, proč ho svírá taková úzkost ­- v hrudi jako by se mu nafukoval balónek a tlačil mu na plíce. Úterý, pomyslel si a nějak mu to nešlo do hlavy. Za Markétou přišel v sobotu, to si pamatoval dobře, protože květinářství v ulici mělo zavřeno. Musel se vracet do supermarketu, aby jí koupil alespoň tulipány. Nevzpomínal si, jestli je dala do vázy, když se na něj ve dveřích vrhla.

Celou neděli strávili v posteli, dávali si kámen nůžky papír, kdo se převlékne z pyžama a půjde od kurýra vyzvednout oběd. Nechal ji vyhrát, vždycky začínala nůžkami.

V pondělí si udělali krásný výlet do Příhrazských skal - ona si vzala dovolenou a on zrušil všechny zakázky. Šanci jako tahle už možná nedostane a potřeboval všechen čas, aby ji přesvědčil, jak skvěle by jim to klapalo.

Jenže po tom výletu je přece hrozně bolely nohy a objednali si wellness. To bylo včera, takže... Polilo ho horko a hlava se mu zatočila. Dneska je středa, kurva!

Bystrým uchem zaslechl rachocení klíčů ve vstupních dveřích. Okamžitě vystřelil z koupelny, že si skoro nestihl natáhnout pyžamové šortky. Jak nejtišeji do dokázal, vyběhl zpátky do patra a vklouzl do šatny.

Věděl, že David se za svou ženou zrovna nepohrne - navíc ani nevěděl, že je doma. Určitě bude z pětidenní služební cesty unavený. Petrovi to připadalo jako dar z nebes, měl dost času vymyslet dokonalou kamufláž. O Markétu se nebál, uměla mistrně lhát.

Zběžně prohledal skříň s Davidovým starým oblečením. Našel volné triko a plátěné kalhoty, ideální oblečení pro hodinového manžela. Z police v rohu vytáhl krabici s nářadím. Pokud mu dobře sloužila paměť, dostali ji David s Markétou jako svatební dar. Pyžamo ukryl hluboko do skříně.

Konečně se přesunul do horní koupelny, to už slyšel kroky na schodech. Doufal, že Markéta znovu neusnula a byla připravená.

Odtáhl pračku, vrtačkou během pár vteřin uvolnil šrouby a otevřel ji ze shora. Oddechl si. Jako vizuální důkaz, že tu není proto, aby Davidovi klátil manželku, to prozatím postačí.

"Nevěděl jsem, že budeš dneska doma," zaslechl poprvé v životě Davidův hluboký hlas. Prosím, buď oblečená, pomyslel si. Zároveň naprázdno pustil vrtačku, aby ji bylo slyšet až do ložnice.

"Dneska tu mám toho opraváře, jak jsem ti o něm říkala."

Neříkala, zasmál se Petr sám pro sebe.

"Hm, já si říkal, že ty boty u dveří nejsou moje."

Petr zaslechl kroky a o pár vteřin později se ve dveřích koupelny objevil vysoký muž s pečlivě ostříhanými vousy v dokonalém obleku.

"Dobrý den," pozdravil ho David. Petr potlačil nutkání sevřít ruku v pěst a jen zaťal zuby. Zvedl se a podal příchozímu ruku.

"Dobrý den, Petr Nosek, opravář," představil se. A milenec vaší krásné manželky, dodal v duchu a zeširoka se usmál. Davida to trochu zaskočilo, ale rukou mu potřásl.

"Já, ehm, nevěděl jsem, že tu budete."

"To je v pořádku," mávl Petr rukou a snažil se nemyslet na to, jak by to dopadlo, kdyby se David vrátil o hodinu dřív. Stejně ho ale setkání s rivalem pobavilo. Vůbec si nevšiml, že má na sobě jeho oblečení, ani že pračku naoko opravuje jeho vlastním nářadím.

Pitomec jeden nemotornej.

Vždyť takhle to přece celé začalo. Nejdřív se rozbila pračka, kterou Markétě ochotně spravil ještě jako hodinový manžel. Jenže David nedokázal vůbec nic, takže se seznam jeho prací rozšířil - bylo potřeba odvodnit topení, zkontrolovat pojistky a opravit sporák, dovést auto do servisu a nechat vyměnit brzdovou kapalinu... Petr ochotně zastoupil Davidovo místo v domácnosti, a nakonec i prázdné místo v Markétině posteli a srdci. Jak se rozzářila, když si po dlouhých týdnech mohla zase užívat pořádného sexu.

Ani na to nestačíš. Co jsi to za chlapa?

Nechtěl však trávit s Davidem v domě víc času, než bude nezbytně nutné. Zběžně pračku prohlédl, znovu všechno řádně sešrouboval a měl se k odchodu. David ho však ještě zastavil ve dveřích.

"Díky, že jste se o to postaral, pane Nosku," podal mu obálku. Petr potlačil provokativní úsměv a vzal si ji. Za tohle pozvu Markétu na večeři, slíbil si. Rozloučil se a odešel, svědomí ho netrápilo.

* * *

Za necelé dvě hodiny mu zavolala. Srdce se u rozbušilo. David byl možná pitomec, ale úplně hloupý jistě ne. Co když se prozradil?

"Ano?" vzal hovor a dal si ho na hlasitý odposlech. Ruce se mu třásly.

"Péťo, mám úžasnou zprávu!" zakřičela tak hlasitě, že byl rád, jak daleko je telefon od jeho ucha.

"Ano?" zopakoval, protože si nechtěl příliš brzy dělat iluze.

"David mě podvádí na služebkách," smála se. "Úplně mi vhrkly do očí slzy štěstí, tak jsem ze sebe udělala herečku a dělala jsem, jak jsem hrozně naštvaná. Trochu jsem křičela, pak jsem si sbalila pár věcí a vyběhla z domu. Stojím před tvým vchodem. Zajdeme si někam?"

Petr se podíval na obálku na stole a pokrčil rameny.

Vlastně proč ne?