Meteorit

Co všechno dokáže jeden bláznivý zamilovaný vědec? To už si přečtěte sami...

Byl tím nápadem posedlý už týdny, od chvíle, kdy přání vyslovila. Vždycky věřil, že dokáže všechno, byl přece vědec. Uměl nazpaměť periodickou tabulku prvků. Dokázal by přežít na Měsíci, kdyby měl potřebné vybavení. Číslo pí znal s přesností tři tisíce desetinných míst. Jenže tohle jedno přání ne a ne splnit.

Možná už bláznil, ale nemohl se té myšlenky zbavit. Věděl, že musí existovat způsob. Věřil, že ho najde.

Lehl si na záda na karimatku a sledoval noční oblohu. Na střeše profukovalo a vítr s sebou přinášel zápach z nedaleké chemické továrny. Viděl několik hvězd, i přestože město zahlcovalo oblohu světelným znečištěním. Kdyby ležel na louce někde na venkově, nejspíš by se před ním rozprostírala celá mléčná dráha a třeba by zahlédl i kýžený letící meteorit, padající hvězdu.

Kdyby ležela vedle něj, mohl by jí ukázat jednotlivá souhvězdí.

"Kdyby, kdyby," zamumlal a přetočil se na levý bok. Zamračil se na přístroj před sebou - satelitní anténu připojenou k radaru pomocí počítače, který by mu záviděl nejeden pracovník v Pentagonu. Do systémů NASA se naboural už před měsícem, ale nebylo mu to nic platné. Pokaždé ho někdo předběhl. Potřeboval zjistit, jak být přesnější a rychlejší.

V tu chvíli se ozvalo cinknutí a na ploše se objevilo nenápadné okénko upozornění: Objekt detekován.

David zamrkal a ruce mu vystřelily ke klávesnici. Pár kliků myší sem, pár příkazů tam a srdce mu bušilo rychleji než laboratorní myši. Dokázal to. Měl ho jen pár kilometrů od sebe a jeho satelitní systém ohlašoval polohu na metr přesně. Vyskočil na nohy a rozběhl se ke dveřím. Šest pater seběhl jako nic, během minut seděl v autě a řítil se po Jižní spojce pryč z Prahy.

Nedokázal uvěřit, že má takové štěstí. Na palubním počítači vybral její jméno a doufal, že si na noc nevypíná zvonění. Hovor přijala až po půl minutě vyzvánění.

"Daví?" zívla do telefonu. Usmál se.

"Teď mě pořádně poslouchej, ano?" snažil se, aby naléhavost byla dostatečně znát. "Vstup do parku, za deset minut, potkáme se tam."

"Daví, o čem to mluvíš? Jsou tři ráno." Na každé slovo si počkala a pronášela ho poloviční rychlostí její normální mluvy. Chápal, že by raději zase usnula, ale nemohl to dovolit.

"Klánovický park. Chci ti splnit přání. Prosím, jen mě poslouchej a přijď, ano?"

"Dobře," protáhla odpověď a v pozadí slyšel, jak se zvedá z postele. Znovu se pousmál a sjel z okruhu. Ani tady nebyl žádný provoz, takže vytáhl ručičku tachometru na hladinu, která mu mohla zařídit přestřižení řidičského průkazu, a řítil se dál noční Prahou.

O deset minut později zastavil vedle chodníku směrem do parku. Trvalo jí jen minutu, než se objevila zabalená v mikině a péřové bundě, přestože teploměr ukazoval příjemných devatenáct stupňů.

"Davide, jestli je tohle další z těch vtípků, které chápeš jen ty, tak už se s tebou fakt rozejdu." Větu doplnila zdviženým obočím, ruce nechala v kapsách a ani ho neobjala. Nevadilo mu to, čekal podobnou reakci.

"Jen pojď, uvidíš."

Vytáhl mobil, zapnul si GPS a vedl ji do temnoty parku, na cestu svítil čelovkou o svítivosti skoro tisíc lumenů. Protáhli se úzkými cestičkami mezi stromy a sesbírali na své oblečení spoustu pavučin, než se dostali na kýžené místo. David se zhluboka nadechl a posvítil na mýtinku, která se před nimi objevila.

Ležel v trávě a člověk necvičeného oka by si myslel, že vidí jen obyčejný kámen. Ne však David. Pomalu došel až k úlomku meteoritu a s posvátnou úctou ho vzal do ruky. Otočil se na Terezu.

"Co to je?" zeptala se okamžitě, než stihl začít svoji připravenou řeč. Trochu vyveden z míry došel až k ní.

"Tvoje přání," odpověděl. Podívala se na něj a zavrtěla hlavou jako vždy, když jí řekl nějaký vědecký vtip. Už znal ten výraz, který říkal: A to má znamenat co?

"Říkalas, že by ses chtěla dotknout hvězd," vysvětlil a doufal, že uvidí úsměv.

Tereza pootevřela pusu a skoro to vypadalo, že chce znovu zavrtět hlavou. Pak se rozesmála.

Nechápal, co se děje. Držel v ruce meteorit, to nejbližší hvězdám, čeho se mohla na téhle planetě dotknout. Ano, věděl, že meteorit není úlomek hvězdy, ale proč se mu smála? Bylo to gesto, romantické gesto, nebo ne? Takhle nějak si romantiku vždy představoval.

"Davide, ty jsi ten nejchytřejší ťulpas na světě."

Nechápal. Pořád to nechápal. Udělala krok k němu, vzala mu meteorit z ruky a položila ho zpátky do trávy.

"To je metafora. Dotknout ze hvězd. Teď už chápu, proč ses choval poslední měsíc tak zvláštně. Já neříkala, že je mým přáním dotknout se hvězd. Říkala jsem, že s tebou se dotýkám hvězd."

Stále nechápal. Poznala to.

Vzala jeho ruce do svých a podívala se mu do očí.

"To, že se s tebou dotýkám hvězd mělo znamenat, že jsem do tebe zamilovaná."

Chápal a zároveň nechápal.

"Jsi do mě zamilovaná? Protože já do tebe taky, to jsem chtěl říct tou hvězdou. Teda meteoritem. Teda-"

"Ano, miluju tě, blázínku." Utnula jeho zmatené myšlenky. Nedala mu možnost zeptat se na něco dalšího a políbila ho. Když se od něj odtáhla, sehnula se zpátky pro lesklý černý kámen a v očích se jí objevily slzy.

"A kdybys chtěl ještě jednu metaforu - myslím, žes mi svým způsobem snesl hvězdu z nebe."